prof. MUDr. Hynek Pelc (1938-1940)

Narodil se 25. února 1895 ve Strakonicích, gymnázium absolvoval v Praze na Smíchově a medicínu na české lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde promoval v r. 1919. Na počátku 20. let získal postgraduální vzdělání na školách veřejného zdravotnictví v USA. Ovládal němčinu, angličtinu, francouzštinu a ruštinu. Po první světové válce byl vyslán do Cognacu ve Francii a vedl tam venerologickou stanici pro legionáře různých národností, vracející se do vlasti. Odtud odjel na stipendium Rockefellerovy nadace do USA. Byl na stáži v School of Public Health Harvardské univerzity v Bostonu a na Massachusetts Institute of Technology. V USA získal v r. 1920 Certificate of Public Health. Podruhé byl jako stipendista nadace na Johns Hopkins School of Hygiene and Public Health v Baltimore (Maryland, USA) a získal zde doktorát veřejného zdravotnictví – Doctor of Public Health. Po návratu z USA pracoval na ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy. V roce 1928 se na lékařské fakultě UK stal docentem sociálního lékařství a v r. 1935 mimořádným profesorem.

Prof. Pelc byl jedním z tvůrců koncepce Státního zdravotního ústavu. Přešel do něj z ministerstva zdravotnictví v r. 1926 a v roce 1929 se stal přednostou oddělení pro sociální hygienu, které od základu vybudoval. V roce 1935 byl jmenován, vedle své funkce v SZÚ, přednostou Ústavu sociálního lékařství lékařské fakulty Univerzity Karlovy a v roce 1938 po doc. B. Vackovi třetím ředitelem SZÚ. V roce 1940, za německé okupace ČSR, byl zbaven funkce ředitele „Zdravotního ústavu Protektorátu Čechy a Morava“. V době tzv. heydrichiády (odvetných perzekucí okupantů za atentát na říšského protektora Heydricha) byl jako zanícený vlastenec a demokrat 13. června 1942 zatčen německou tajnou policií (Gestapo) a 2. července 1942 na střelnici v Praze – Kobylisích zastřelen.

Prof. Pelc byl nejvýznamnějším z českých sociálních lékařů, průkopníkem sociologických a epidemiologických metod ve zdravotnictví a autorem řady studií o zdravotním stavu české a slovenské populace. Výsledky rozsáhlé vědecké práce shrnul do učebnice „Sociální lékařství“ (1937). O prof. Pelcovi, v autentických vzpomínkách, píše jeho dlouholetá sekretářka Heda Kaufmannová. Když ji přijímal do ústavu, byl „zdvořilý, bez suché formálnosti, při vší věcnosti bezprostřední, přirozený, vlídný“. Dále o něm říká: „Pracoval s velkou přesností, klidně, vytrvale, cílevědomě. Viděl všechny podrobnosti, i administrativní, aniž na okamžik pustil ze zřetele celkovou koncepci díla. Uměl jednat s lidmi, vést je k přesnosti, zodpovědnosti a samostatnému myšlení.“ „Měl prevenci nejen v programu rozvoje zdravotnictví. Aplikoval ji také u svých lidí, když šlo o to, jak předejít nemoci.“ „Znal všechny prameny a praménky, z nichž plyne lidské zdraví, a sváděl je neúnavně do jednoho proudu: do moderně koncipovaného, pokrokového veřejného zdravotnictví, zakotveného v prevenci a v dokonalém odbornictví všech zdravotníků.“ „Zahraniční korespondenci koncipoval a diktoval podle potřeby přímo anglicky, francouzsky nebo německy.“ „Uměl také odpočívat: v přírodě, u výtvarného umění, u knih, u hudby. Sám byl dobrý houslista, pěstoval s přáteli komorní hudbu.“

Zdroj: Kříž, J.;Beranová,R. Historie Státního zdravotního ústavu v Praze. Acta hygienica, epidemiologica et mickrobiologica. Zvláštní číslo. 2005